Tohle nepotřebuje nadpis..

Možná bych mohla napsat, že jsem dlouho nic nenapsala..To asi musí znít vážně divně. Ještě před příjezdem do hradu jsem si totiž trochu upgradovala kufr. Jenže se mi to moc nepovedlo..Dopadlo to tak, že jsem si udělala důmyslnou skrýš na deník, abych ho ukryla před nežádoucíma očima, ale má schovka byla tak dokonalá, že jsem ji nakonec nenašla ani já.
Až teď jsem vysypala celý kufr s tím, že bych ho konečně mohla uklidit a vybafla na mě tahle zpropadená kniha.

Prázdniny už končí a možná bych měla sepsat aspoň něco jako shrnutí.
Když jsem na konci roku odjížděla z hradu, říkala jsem si, že prázdniny budou nuda, ale bohudík (bohužel?) tomu tak nebylo. Začala jsem se hodně bavit s Hazel, mám ji vcelku ráda, i když je někdy až moc hodná. Když už jsem u té Hazel.. Skoro vše se točilo kolem ní, aspoň mi to tak přišlo. Když se ale řeklo parta, která jde (šla) proti Eamovi hodně lidem se vybaví právě ona. Nejspíš ze mě mluví trocha žárlivosti.

Eam je také kapitola sama o sobě. Šikana, teror, smrt. Jo, smrt. Jeho éra skončila smrtí a skončila jen protože to byla smrt jeho samotného. Mám být ráda? Když se ohlédnu zpět, vlastně to bylo celé zajímavé. Také si uvědomuju, že jsem spíš měla být u něj. Tehdy mi to takové nepřišlo..
Každopádně nejspíš uhořel, jak ironické. Nedávno jsem se dohadovala, že upálení je smrt hodná pravého kouzelníka či čarodějky a klidně bych se upálit nechala. Teda pokud by to k něčemu bylo. Smrt ohněm je očišťující, ale teda hodně bolestivá, ve středověku to muselo být zajímavé.

Kromě těchto událostí se vlastně ale zase tolik nedělo. Nová Příčná, zakuklenci, prváci. Nic co by celkově stálo za řeč, v prvácích jsem neshledala žádného, který by byl trochu temný a Zmijozelsky zaměřený. Stále slyším na zmije nějaké pomluvy, nejspíš brzy zažijí menší peklo..nebo možná trochu větší.

Viděla jsem se i na chvíli s mamkou..Dost mě to udivilo, za rok nenapsala ani jednu řádku a já se nedoprošovala. Šla jsem po Londýně a ona si mě našla. Zahalená byla tak, že jsem jí skoro neviděla do obličeje a už jsem si říkala, že po mě někdo jde. Prohodila se mnou asi dvě věty. Mou otázku k otci ignorovala.

Dějí se zlé věci..stále častěji a jsou horší a horší. Možná tu na něco poukazuje. Zase mě to láká zpět, opět k tomu, co jsem myslela, že mě opustilo. Odolám? Ne, odolat se nedá. Těšte se

Sny..

*o něco starší a potrhanější papír*

Pátek 6.11.1995

Začaly se mi zdát podivné sny..neumím si to vysvětlit. Normálně se mi zdály docela uspořádané a pochopitelné sny. Například o mé učitelce matematiky, která si vzala až příliš těsnou sukni, a když dosedla za katedru tak se roztrhla a všichni se jí smáli, nebo taky o tom jak jsem skvěle doběhla svého adoptivního bratra a taky třeba o rodičích, které jsem ani nikdy neviděla.. Jenže tohle nebyly takové sny, byly zmatené a nesmyslné a když jsem se ráno probudila a chtěla jsem rozpomenout, co se mi to vlastně zdálo, nic jsem si už nepamatovala.

Středa 29.12.1995

Sny stále trvají a zhoršuje se to, už nepřicházejí jen jednou za tři týdny, ale skoro každý týden. Stále nevím, co si o tom mám myslet. Budím se zpocená, ale úryvky si už pamatuji, jenže mi vůbec nedávají smysl.

Pondělí 5.3.1996

Už se to ustálilo a sny chodí pravidelně každý týden, někdy i dvakrát do týdne. Jsou stále jasnější a výraznější. Sice se v noci budím s křikem a zrychleným tepem, ale dokonale si je pamatuji. Vystupuje v nich jedna a ta samá dívka s černými vlasy. Jsme si dost podobné, dokonce i chováním..nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by se choval stejně jako já. Vypadá o něco starší, je to snad mé budoucí já? Je to má budoucnost?

Čtvrtek 18.8.1996

Farma, nějaký moták, spousta malých dětí asi tak předškolního věku, mudlovské učení, podivný hrad, větev, oko a stále ta zvláštní dívka.. Zhruba tohle vše si pamatuju..nikdy nic konkrétního, stále jen záblesky.

Sobota 7.1.1997

Sny se už někdy opakují, moc nových věcí nepřibývá. Za ten asi rok a půl jsem si na ně docela zvykla..Cítím jako kdybych o té dívce věděla víc, než vím sama o sobě. Stala se mou součástí..

Středa 15.6. 1997

Jsou stále častější a intenzivnější, jako kdyby se něco blížilo. Cítím, že už brzy se něco stane a nedá mi to spát..

Lilith

Přibližné obrázky, které vystihují Lilith:

Začátek nebo konec?

Stále nemůžu uvěřit, co se to vlastně stalo.. Jednoho dne jsem se vrátila se školy, celá unavená a otrávená z lidí kolem mne. Zavřela jsem se ve svém temném pokoji, ale ještě než jsem se stačila vůbec posadit ke svému psacímu stolu, přišla dovnitř matka..teda moje pěstounská matka samozřejmě. Beze slova mi podala nějakou obálku s pečetí. Zvláštní, kdo ještě pečetí dopisy, pomyslela jsem si..A vůbec, kdo by taky nějaký dopis posílal mně? Vždyť ani skoro nikdo nemá ponětí o mé existenci..Otevřela jsem ho a přelétla rychle očima, to ovšem nestačilo. Musela jsem si ho přečíst aspoň třikrát, abych pochopila o co se v něm jedná. Byla jsem přijata na nějakou školu, ale co to je u samého Satana za školu? Bradavice? To má být jméno? Jo jasně, snad si někdo nemyslí, že na to skočím a ty potřeby- kotlík, hůlka a můžu si přivést žábu? Nebo sovu? Po chvíli jsem si uvědomovala koho to nejspíš byla práce..určitě jednoho z mých hloupých adoptivních sourozenců! Jasně! Stále se mi mstí za to co se stalo na té proklaté půdě..s tou krysou..a krví.. Dopis jsem vzala a roztrhala na malé kousky, které záhy vyhlížely na můj pokoj z koše. 

Za pár dní jsem na to zapomněla. Pomsta však byla krutě vrácena v podobě mrtvého hada v posteli mé nevlastní sestry. Od té doby se nastalo už nic zvláštního, pak ale zazvonil zvonek u domovních dveří..

Stála tam žena v dlouhých rudých šatech a se stejně rudými vlasy. Měla neproniknutelný kamenný výraz, ale když mne uviděla malinko jí zacukaly koutky a prohlásila:

Poté se asi hodinu bavila s pěstouny v obýváku, marně jsem se snažila zaslechnout aspoň kus jejich rozhovoru, ale nic nebylo slyšet. Pak vyšla..přísná a hrůzu nahánějící. Rodiče řekli, že je to má matka..má pravá matka.. Stála jsem jak opařená a nemohla jsem tomu uvěřit, po tolika letech si pro mě přišla. Rychle jsem si zabalila vše co se mi válelo po pokoji a vyrazila jsem s ní do tmy, čelit tomu co mě čeká.

Odvezla mě do Londýna, to jednoho malého domku. Byl celý tmavý a tajemný, nebála jsem se, fascinovalo mě to. Celé ty dny, co jsem tam bydlela na mne promluvila jen pár slov. Jednou se však rozpovídala a řekla, že vše co stálo v tom roztrhaném dopise byla pravda a že už brzy pojedu do těch podivných Bradavic..řekla, že jsem..čarodějnice..